Pro osobnost, která se právě hledá a puberta ji dostává do kolen, bývá extrémní kritika dokonce i zničující.
Já všem, kteří mě v tomto věku ponižovali, děkuji. I když si to mohu dovolit až po letech.
Nebyla jsem ideálem krásy, měla jsem předkus na zubech, akné na pleti a 13 let. Všichni víme, že právě v tomto věku zjišťujeme, že se chceme líbit a hledáme si spřízněnou duši či toužíme po prvních láskách.
Ale pouze v tom případě, pokud je zájem io vás a nemusíte místo toho poslouchat narážky na váš vzhled, který samozřejmě dokonale znáte.
Proto vám všem, kteří jste mi ubižovali, píšu tento dopis
Nikdy vám to už totiž nebudu moci říci najednou.
Často jsem si vyslechla vaše slova, jako že jsem poslední, kterou byste políbili. Že jako jednu mě nebudete volat ven, protože jsem ošklivá a to je nuda. A také, že ať se nesnažím, s takotou byste nechodili ani kdybyste se Opilio …
Vaše chování mi v té době nesmírně ublížilo, podlomilo sebevědomí, plakala jsem, trápila jsem se a v té době jsem se už nikdy nesnažila líbit se. Brala jsem to jako fakt, že nejsem přitažlivá. A tato vlastnost ve mně přetrvávala roky. Dokud jsem nedospěla, nenasadili mi rodiče na zuby strojek a neprošlo mi léčbou akné.
I kdybyste si mysleli, že teď napíšu, že najednou jsem nabrala sebevědomí a začala jsem si vážit sama sebe. Mýlíte se.
Pochvala již není ironií
Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že se mužům mohu líbit i pro svůj vzhled. Že pochvala, kterou mi říkají, není ironií. Nyní mám téměř 30 let a stále jsem značně stydlivá a každá pochvala mě potěší až tak, že se dokážu červenat.
A přesně pro toto vám, drazí zlí puberťáci, kteří jste již nyní dospělí, DĚKUJI! Vypěstovali jste ve mně skromnost, úctu k lidem jakéhokoliv vzezření a hlavně úctu k samé sobě.
Můj dopis není dlouhý, tento odkaz mě však těžil dlouhá léta. Stále si vím dokonale vzpomenout, jaké smutné chvíle jsem v té době prožívala, i když mi moje rodina dávala najevo neskutečnou lásku. Ne každý v takovém věku totiž dokáže zvládnout ponižování a výsměch. Mohou trpět natolik, že si ubližují, stanou se psychicky nemocnými a to bez vlastního přičinění.
Pokud tedy čte nyní můj odkaz někdo, kdo právě něco takového zažívá, chci vám říci jedinou věc:
Časy se mění a i když se vám to teď nezdá, buďte silní a navzdory všemu, co vám nyní ubližuje, zůstaňte sami sebou. Je dost možné, že se o pár let tento svět otočí úplně naopak a vám k skromnosti a úctě přibude ještě i krása. A pak se stanete darem pro každého, kdo vás potká. Je snadné být špatným člověkem, těch dobrých ale třeba hledat.
- Vaše čtenářka Mel –
Děkujeme Mel, napište nám i vy svůj příběh, pojďme být pro sebe vrbou. Každého z nás totiž něco v životě trápí, ale málokdy se o tom odhodláme mluvit. Pod pozlátkem, které je ve světě tak populární, vyvíjíme na sebe a také naše okolí nepřirozený tlak – protože však takto by to mělo být … Ale opravdu by to tak mělo být? Pokud někdo nevypadá podle představ okolí, zda se tak nechová, automaticky ho lidé začnou posuzovat a odcizovat.
